Pasti na turisty

Dnes ráno jsem se nechala osprchovat slonem. Ne, že bych to plánovala, nebo po tom toužila, chtěli jsme prostě zabavit děti. Když je totiž vezmete na cestu po jižní Indii, snažíte se zohlednit hlavně jejich sny a přání. Vojtíšek si přál jet na slonovi. Chtěl zažít to zemětřesení. A protože jsme si na dlouhé cestě z Kovallamu do Munnaru udělali zastávku ve městě Kumily u národního parku Perriyar a čekaly nás další dlouhé hodiny autem po horských silnicích, rozhodli jsme se pro krátkou návštěvu sloního safari. 

Sice bych standardně řekla, že na podobné pasti na turisty rozhodně nejsem, že ti sloni trpí a nikoho by nebavilo celé dny vozit na zádech rozmazlené lidi. Jenže touha po dětském programu umlátila mé mírumilovné argumenty a za časného rána jsme vyjeli.

Sloní safari v Kumily je hned na kraji města a spíš, než romantickou procházku džunglí připomíná návštěvu kravína, nebo alespoň bývalého JZD. Ano, bývalého, protože veškeré obydlí vypadají jako po 30 letech nepoužívání, i když se používají denně. Toto není kritika, to je konstatování. Obdivné. Jak málo lidem stačí. Obdivovala jsem to loni, obdivuji to dnes.

Trošku nesměle jsme pozorovali skupinku vozících se lidí před námi a pak odhodlaně nastoupili na naši slonici Moti. Ta byla hodná! Docela mne překvapilo, že jsme se na ni vlezli všichni 4, tak trochu jsem totiž předpokládala, že pojedeme na dvou slonech - vždycky jeden rodič a jedno dítě. No, asi jsem trochu podcenila majestátnost těch kolosů. Po projížďce jsme přešli k mytí. Kluci se trochu obávali, ale nakonec našli odvahu a s velkým respektem kartáčovali (s mnohem větší suverenitou o tom budou vykládat ve škole). 

No a nakonec pan opečovávač volá kluky na “shower”. Aha, tak proto jsme si měli přinést náhradní oblečení. Odvahu ani jeden nenašel. Ale zase, odejít beze sprchy by nebylo to pravé. I když bylo docela chladné ráno a voda z kohoutku byla ledová, nebyla bych to já, abych nevyzkoušela všechno. 

A víte co? Líbilo se mi to. A nikdy na to nezapomenu. A bylo mi blaženě a vlastně to všechno bylo strašně vtipné. I když to s autentickým zážitkem nemělo nic společného. 

Stále se ve mne mlely myšlenky o předraženém vstupném a trénovaných slonech. Hlava proti. Jenže s odstupem několika hodin mi došlo, že je hloupost primárně odsuzovat pasti na turisty. Ona je teda hloupost odsuzovat cokoli, ale pasti na turisty se mi vlastně v životě postaraly o několik nezapomenutelných zážitků.

Vrcholem bylo když jsem před pár lety na lodi v Saigonu viděla tančit dvě aziatky kankán na píseň od Aly Pugačevy, a kromě naší skupinky šesti evropských holek, celá loď burácela nadšením a obdivem. (Jenomže jak asi vypadáme my, když se pokoušíme o jakékoli asijské umění?) Chvála pastem na turisty.

A krocení slonů? Nevím, jak to dělají a nevím, jaký by byl jejich život ve volné přírodě. Lidi krotí, cvičí, trénují a vychovávají zvířata. Odepírají jim volnost. Ale chovají se k nim opravdu hůř, než sami k sobě? I my jsme od malička vychováváni. Směřováni. Kroceni. A jací bychom byli, kdybychom měli neomezenou volnost my? Dodržujeme pravidla. Pravidla rodičů. Pravidla společnosti. Pravidla Evropské unie. Co bychom byli bez pravidel? Některá zvířata mají své povinnosti. Dostanou za to svoji odměnu. Ať už by si zašloužila víc, či nikoli. Dělají jenom to, co lidé dobrovolně. Taky chodíme každý den do práce. A dostaneme za to svoji odměnu. Ať už bychom si zasloužili víc, či nikoli. Kdo je vlastně opravdu volný? A kdo opravdu chce být?