Zvíře je šťastná meditace
Tento článek jsem chtěla napsat už dávno. Dumala jsem o něm 23. září celých krásných 345 minut, ale pak nebyly fotky a poté jsem si nedokázala vzpomenout, co jsem vlastně chtěla napsat. Nedokážu to ani teď a tak nechávám proud myšlenek volně plout. A najdenou je v nich VELBLOUD.
Už jsem psala, že jsem k narozeninám dostala startovné na Spartan Race. Krásné tři závody, tři obtížnosti, kdy prostřední jsem musela ze zdravotních důvodů oželet. Stejně tak, jako pořádnou přípravu na třetí. Každopádně jsem se rozhodla startovat. Překonat sama sebe, uběhnout minimálně 20 kilometrů a překonat alespoň 30 překážek někde v lesích a sjezdovkách pod Ještědem. Po letní přestávce jsem si tedy šla v září třikrát zaběhat a zocelená každodenním cvičením ásán jsem se sice necítila dostatečně připravená, ale o to více odhodlaná.
Pokud si tohle někdy přečte nějaký můj spolužák, tak mi neuvěří. Na základní škole jsme měli školní sportovní olympiádu. Účastnily se povinně všechny děti, každý ve sportovní disciplíně, ve které vynikal. Já byla, jako neuvěřitelné sportovní dřevo, přiřazována na disciplíny, které se běžně v tělocviku nevyskytovaly. Alespoň u nás ne. Jeden rok skok do dálky - špatně, druhý skok do výšky - zase špatně, další pokus, už docela zoufalý, byl vrh koulí - úplně mimo. Tak jsem se po několika protrpěných ročnících etablovala na pozici nalívače čaje. Celý den jsem velkou naběračkou lila na parkovišti za školní kuchyní teplý čaj z hrnce do hrnků, byla šťastná a uspokojovala tak zasloužilé sportovce. Spokojeně, v klidu a bez stresu.
V prvním ročníku na střední jsem z jakéhosi malicherného důvodu dostala papír, který mne osvobozoval od běhu, a s tím jsem pak odhodlaně mávala celých pět let před všemi tělocvikáři. O pár let (tak dobře, desetiletí) je ale všechno úplně jinak.
Tady je střih, obraz se vrací znovu do současnosti a ukazuje romantickou přírodu Jizerských hor.
Je časné ráno a na nad stráněmi lemovanými lesy se vznáší vlhký mrazivý opar, který se pomalu mění v kapky ledové vody a mrholení. Otec od rodiny polorozespale sleduje z okna horské chaty tento romantický obraz a říká: "Tyjo, tam se pase velbloud." Matka od rodiny si vzpomene na dávno zapomenutou inscenaci Drahá, v záhrade je jednorožec, s Mariánem Zednikovičem, a říká si, že se manžel asi pomátl na rozumu. Velbloud pod Ještědem. To určitě. Tak se shodnou na tom, že to bude kůň, co má hlavu hodně podobnou velbloudovi.
Nebyl.
Byl to velbloud.
Občané, kteří chtějí vidět velblouda, ať se dostaví do Jizerek. Je velký, silný, pořádně chlupatý a koně, se kterými sdílí stráň oproti němu vypadají jako poníci.
Ano, ještě stále píšu o Spartan Race, všimli jste si toho?
Takže ve zkratce, díky navigaci a objížďkám jsem skoro prošvihla start. Nakonec všechno dopadlo dobře, zvládli jsme zaparkovat, zaregistrovat se, děti se rychle adaptovali v zábavných zónách a já za slabého mrazivého mrholení vystartovala. S obavami, respektem, pokorou a absolutně malou dušičkou. Ale zase novými růžovými kompresními podkolenkami (sice jsem nevěděla k čemu jsou, ale všichni běžci si je chválí).
Růžové podkolenky byly růžové pouhých prvních pár metrů. Pak přišla první překážka, jakési blátivé příkopy a najednou už jsem měla hnědé podkolenky a bláto i na obličeji. Což zase tak moc nevadilo, protože za pár minut přišlo plavání v rybníce. Nevím jak bych ten závod popsala. Mrholilo, pršelo, byla fakt zima. Snažila jsem se nemyslet, kolik toho ještě mám před sebou, ani kolik toho mám za sebou. Když byla překážka dlouhá a těžká, počítala jsem do čtyř - krok, dva, tři čtyři, krok dva tři čtyři...nezastavuj, choď. Skákej. Lez. Mrzelo mne, že jsem nedokázala překonat překážky, které mi v Koutech nedělaly problém. V podstatě jsem to, až na pár výjimek, odangličákovala. A nejůžasnější na tom bylo, že angličáky byly úplně v pohodě. Ty pekelné angličáky, které jsem v Koutech nenáviděla teď vůbec nevadily. Prostě jsem si jela to svoje jedna, dva, tři čtyři, skok dva tři čtyři, jedna, dva, tři čtyři. A tak dokola pět a třičtvrtě hodiny. A byla jsem šťastná. Hlava se vypla. Nebylo v ní nic. Vůbec nic. Jenom 1, 2, 3, 4. Meditace. Šťastná meditace. Během celého závodu ani jedna krize, jenom nádherný pocit štěstí. Sem tam jsem něco prohodila s náhodnýma závodníkama, ale byla jsem tam sama za sebe.
Aha, jednou jsem se naštvala. Šlapalo se po schodech na skokanský můstek, hezky v řadě, jeden po druhém. Počítám si hezky schody (ano 1, 2, 3, 4, 1, 2, 3, 4,...) a pozoruji zadek závodníka přede mnou. Mám ho hezky v úrovni očí, krásně pěvný, kulatý, radost pohledět. Na chvilku odplouvám do svého světa čtyř čísel, zvednu pohled a .... můj zadek tam není! Z odpočívadla mi tam vkročil nějaký chlapský placák. A to mne fakt naštvalo!
Jinak čisté štěstí. Podobný pocit jsem nikdy nezažila. A nikdy na něj nezapomenu. Kdyby mi to někdo vykládal, tak tomu neuvěřím. Teď ale budu velebit jógu a to, jak dokázala zocelit moji mysl i tělo.
Trochu by to chtělo ještě popracovat s egem, protože jsem si pilně našla kategorii, kde sem ve výsledcích 25. :) (Ale normálně teda 88. z 539 žen, co závod dokončily.) Být tak opravdový jógou hodně políbený člověk, tak se o výsledky vůbec nezajímám a už vůbec se nimi nechlubím, víme.
Každopádně Spartan doporučuji. Stejně tak, jako jógu. Protože ta vám dodá dostatek tělesné i duševní síly, abyste se poprali s jakýmikoli překážkami. Ať už je to šplh na laně, nebo pochopení velblouda v Jizerkách.
Namasté
Už jsem psala, že jsem k narozeninám dostala startovné na Spartan Race. Krásné tři závody, tři obtížnosti, kdy prostřední jsem musela ze zdravotních důvodů oželet. Stejně tak, jako pořádnou přípravu na třetí. Každopádně jsem se rozhodla startovat. Překonat sama sebe, uběhnout minimálně 20 kilometrů a překonat alespoň 30 překážek někde v lesích a sjezdovkách pod Ještědem. Po letní přestávce jsem si tedy šla v září třikrát zaběhat a zocelená každodenním cvičením ásán jsem se sice necítila dostatečně připravená, ale o to více odhodlaná.
Pokud si tohle někdy přečte nějaký můj spolužák, tak mi neuvěří. Na základní škole jsme měli školní sportovní olympiádu. Účastnily se povinně všechny děti, každý ve sportovní disciplíně, ve které vynikal. Já byla, jako neuvěřitelné sportovní dřevo, přiřazována na disciplíny, které se běžně v tělocviku nevyskytovaly. Alespoň u nás ne. Jeden rok skok do dálky - špatně, druhý skok do výšky - zase špatně, další pokus, už docela zoufalý, byl vrh koulí - úplně mimo. Tak jsem se po několika protrpěných ročnících etablovala na pozici nalívače čaje. Celý den jsem velkou naběračkou lila na parkovišti za školní kuchyní teplý čaj z hrnce do hrnků, byla šťastná a uspokojovala tak zasloužilé sportovce. Spokojeně, v klidu a bez stresu.
V prvním ročníku na střední jsem z jakéhosi malicherného důvodu dostala papír, který mne osvobozoval od běhu, a s tím jsem pak odhodlaně mávala celých pět let před všemi tělocvikáři. O pár let (tak dobře, desetiletí) je ale všechno úplně jinak.
Tady je střih, obraz se vrací znovu do současnosti a ukazuje romantickou přírodu Jizerských hor.
Je časné ráno a na nad stráněmi lemovanými lesy se vznáší vlhký mrazivý opar, který se pomalu mění v kapky ledové vody a mrholení. Otec od rodiny polorozespale sleduje z okna horské chaty tento romantický obraz a říká: "Tyjo, tam se pase velbloud." Matka od rodiny si vzpomene na dávno zapomenutou inscenaci Drahá, v záhrade je jednorožec, s Mariánem Zednikovičem, a říká si, že se manžel asi pomátl na rozumu. Velbloud pod Ještědem. To určitě. Tak se shodnou na tom, že to bude kůň, co má hlavu hodně podobnou velbloudovi.
Nebyl.
Byl to velbloud.
Občané, kteří chtějí vidět velblouda, ať se dostaví do Jizerek. Je velký, silný, pořádně chlupatý a koně, se kterými sdílí stráň oproti němu vypadají jako poníci.
Ano, ještě stále píšu o Spartan Race, všimli jste si toho?
Takže ve zkratce, díky navigaci a objížďkám jsem skoro prošvihla start. Nakonec všechno dopadlo dobře, zvládli jsme zaparkovat, zaregistrovat se, děti se rychle adaptovali v zábavných zónách a já za slabého mrazivého mrholení vystartovala. S obavami, respektem, pokorou a absolutně malou dušičkou. Ale zase novými růžovými kompresními podkolenkami (sice jsem nevěděla k čemu jsou, ale všichni běžci si je chválí).
Růžové podkolenky byly růžové pouhých prvních pár metrů. Pak přišla první překážka, jakési blátivé příkopy a najednou už jsem měla hnědé podkolenky a bláto i na obličeji. Což zase tak moc nevadilo, protože za pár minut přišlo plavání v rybníce. Nevím jak bych ten závod popsala. Mrholilo, pršelo, byla fakt zima. Snažila jsem se nemyslet, kolik toho ještě mám před sebou, ani kolik toho mám za sebou. Když byla překážka dlouhá a těžká, počítala jsem do čtyř - krok, dva, tři čtyři, krok dva tři čtyři...nezastavuj, choď. Skákej. Lez. Mrzelo mne, že jsem nedokázala překonat překážky, které mi v Koutech nedělaly problém. V podstatě jsem to, až na pár výjimek, odangličákovala. A nejůžasnější na tom bylo, že angličáky byly úplně v pohodě. Ty pekelné angličáky, které jsem v Koutech nenáviděla teď vůbec nevadily. Prostě jsem si jela to svoje jedna, dva, tři čtyři, skok dva tři čtyři, jedna, dva, tři čtyři. A tak dokola pět a třičtvrtě hodiny. A byla jsem šťastná. Hlava se vypla. Nebylo v ní nic. Vůbec nic. Jenom 1, 2, 3, 4. Meditace. Šťastná meditace. Během celého závodu ani jedna krize, jenom nádherný pocit štěstí. Sem tam jsem něco prohodila s náhodnýma závodníkama, ale byla jsem tam sama za sebe.
Aha, jednou jsem se naštvala. Šlapalo se po schodech na skokanský můstek, hezky v řadě, jeden po druhém. Počítám si hezky schody (ano 1, 2, 3, 4, 1, 2, 3, 4,...) a pozoruji zadek závodníka přede mnou. Mám ho hezky v úrovni očí, krásně pěvný, kulatý, radost pohledět. Na chvilku odplouvám do svého světa čtyř čísel, zvednu pohled a .... můj zadek tam není! Z odpočívadla mi tam vkročil nějaký chlapský placák. A to mne fakt naštvalo!
Jinak čisté štěstí. Podobný pocit jsem nikdy nezažila. A nikdy na něj nezapomenu. Kdyby mi to někdo vykládal, tak tomu neuvěřím. Teď ale budu velebit jógu a to, jak dokázala zocelit moji mysl i tělo.
Trochu by to chtělo ještě popracovat s egem, protože jsem si pilně našla kategorii, kde sem ve výsledcích 25. :) (Ale normálně teda 88. z 539 žen, co závod dokončily.) Být tak opravdový jógou hodně políbený člověk, tak se o výsledky vůbec nezajímám a už vůbec se nimi nechlubím, víme.
Každopádně Spartan doporučuji. Stejně tak, jako jógu. Protože ta vám dodá dostatek tělesné i duševní síly, abyste se poprali s jakýmikoli překážkami. Ať už je to šplh na laně, nebo pochopení velblouda v Jizerkách.
Namasté
Komentáře
Okomentovat