O jednoduchosti

Učím hodně. Když se podíváte na náš rozvrh, uděláte si představu o tom, kolik asi (v rozvrhu nejsou uvedeny lekce, které odučím “mimo”). A tak jsem nedávno sama sebe dostala do pasti, kdy jsem si neustále lámala hlavu nad tím, jak tu lekci vystavět, aby byla přínosná a zároveň stále jiná. Dumala jsem nad tím, jak to udělat, abyste se nenudili a neříkali si, že je to pořád to stejné. Týdny běží, tváře na lekcích se opakují a vy máte hrůzu z toho, že se ty tváře nudí, nebo že si řeknou, že za holka toho zase až tak moc neumí, vždyť je to pořád dokola to stejný!

Než mi to všechno došlo, trvalo to pár měsíců. A na začátku bylo, ostatně jako vždycky, SHANTI. Nejoblíbenější slovo. Nejoblíbenější stav. Klid. Každý národ ho má. Já ho vždycky měla. Přecházela jsem vývojovým stadiem od studentského v pohodě, přes začátky španělštiny maňána, pracovního klid (než začneš mluvit, tak se zhluboka nadechni a v klidu počítej do tří), mateřského jenom v duchu (klid, dýchej a radši na chvilku odejdi, než bys to dítě zabila), až po hippísácko-jógové shanti, líně se vznášející nad indickým pobřežím.

Indickému učiteli jógy je většinou fuk, co si o něm myslíte. Na svůj názor máte nárok, v pořádku. Pokud se vám jeho lekce nelíbí můžete jít jinam. Přesvědčovat o svých kvalitách vás nebude. On ví, že to dělá nejlíp, jak umí a může.
My ještě tak daleko nejsme. Kolikrát se mne na lekcích ptáte, jestli děláte tu, nebo onu ásánu správně? Krkolomně se sledujete v zrcadle a porovnáváte se. Můj argument, že pokud cítíte, že toto je vaše správné provedení (a já vás neopravím, většinou proto, že není co), tak to správně děláte, vám nestačí. 

Jóga není o správném provedení ásán. Jóga je stav mysli. Jóga nesoudí a neporovnává se. Jóga cítí a ví. A možná jemně našeptává. Hlavně je jí úplně jedno, co si myslíte vy.

A tak jsem se i já uklidnila. I když vám o tom pořád vykládám, musela jsem to aplikovat i sama na sebe. Ne, že by mi bylo úplně jedno, co si myslíte. Ale už se nesnažím tak urputně lekce měnit a ozvláštňovat. Vy se mnou strávíte hodinu, dvě, tři, možná i čtyři hodiny týdně. Většinou stejně ponoření sami do sebe. Všechny svoje lekce musím absolvovat pouze já. A mne došlo, že pokud jsem s lekcí spokojená já, budete i vy (to mi připomnělo mateřské moudro: Když je spokojená maminka, tak je spokojené i miminko :)).

Jo a miminka a děti. Jak jsou se svým pravidelným režimem spokojené a šťastné. S rituály. Brácha mojí spolužačky celoživotně snídal briošku a kakao. 25 let. Každý den. Neměnný zvyk. Jednoduchost, jistota, štěstí a krása.
Tak k čemu zbytečné kudrlinky?

Po tom všem, co jsem napsala by to mohlo vypadat tak, že na vás teď už během lekcí kašlu a jedu si to svoje.

Nene, hezky vás pozoruji. Náladu s jakou přijdete, řeč vašeho těla na začátku lekce, to, po jaké době se objevíte. I to, jak aktuálně funíte. A celá lekce je pak výsledkem mojí reakce na tyto vaše signály. 

Už se ale netrápím tím, jestli jsme stihli všechno. Nebo jestli se vám to líbilo. Nesnažím se lekci dělat zbytečně atraktivní a pokaždé jinou. Jdu svojí cestou tak, jak umím a jak to cítím. Bez zbytečných komplikací. Jako když si dáte ke snídani obyčejný chleba s marmeládou. Nic víc.